Ač se to u Giny nepravděpodobné (vzhledem k jejímu temperamentu a ztřeštěnosti), ale Gina jako by se pro CT narodila. Doma je to totiž šílený gaučák a většího mazla neznám. Díky tomu, že jsem nějakou dobu pracovala jako cvičitelka slepeckých a asistenční psů, přišla do styku s lidmi nejrůznějšího postižení. Je výborná jak u malých, tak i u starších dětí a výborně se osvědčila i u důchodců. A to s různými typy postižení. Ochrnutí, nevidomí, i mentálně postižení.
Dlouho jsem docházela s Idrusem i Ginou do domova důchodců pro nevidomé a slabozraké, kde bylo i mnoho mentálně postižených, které často obšťastňoval nejen svou přítomností, ale také podáváním různých předmětů. Vždy jsem odsud odcházela s úžasným pocitem a nejvíce asi ve chvíli, kdy stará paní, která po mrtvici (ale mentálně byla v pořádku a zrak jí taky ještě sloužil) neřekla jediné slovo, trénovala pravidelně s logopedkou, aby se naučila jejich jména a dokonce dokázala sestavit celou větu. Když propadala depresím a s nikým nechtěla komunikovat, tak jediný koho chtěla vidět byl Idrus s Ginou. Hned byla deprese pryč a na její tváři se vždy objevil široký úsměv.