Díky obrovskému citu Idruse k jakkoli nemocným jsem se rozhodla, že by jsme mohli zkusit canisterapii. Idrus se dokáže neuvěřitelně vcítit a díky tomu si získá sympatie i lidí, kteří ke psům příliš dobrý vztah nemají.
Díky tomu, že jsem nějakou dobu pracovala jako cvičitelka slepeckých a asistenční psů, přišel do styku s lidmi nejrůznějšího postižení. Je výborný jak u malých, tak i u starších dětí a výborně se osvědčil i u důchodců. A to s různými typy postižení. Ochrnutí, nevidomí, i mentálně postižení. Když Idrus skládal CT zkoušky, byl z velkého množství psů oceněn nejlépe. Ale důležitá je praxe a tam je Idrus nepřekonatelný. Dlouho jsem docházela s Idrusem i Ginou do domova důchodců pro nevidomé a slabozraké, kde bylo i mnoho mentálně postižených, které často obšťastňoval nejen svou přítomností, ale také podáváním různých předmětů. Vždy jsem odsud odcházela s úžasným pocitem a nejvíce asi ve chvíli, kdy stará paní, která po mrtvici (ale mentálně byla v pořádku a zrak jí taky ještě sloužil) neřekla jediné slovo, trénovala pravidelně s logopedkou, aby se naučila jejich jména a dokonce dokázala sestavit celou větu. Když propadala depresím a s nikým nechtěla komunikovat, tak jediný koho chtěla vidět byl Idrus s Ginou. Hned byla deprese pryč a na její tváři se vždy objevil široký úsměv.